ZELENINA - součást programu KetoDiet

Zelenina = nejen vynikající doplňek dietního jídelníčku. V programu proteinové diety KetoDiet je nedílnou součástí celého procesu. Níže naleznete vybrané druhy zeleniny, kterými můžete - lépe řečeno musíte - obohatit svůj dietní jídelníček.

Pro první krok jsou jako doplněk proteinových nápojů povoleny pouze níže uvedené druhy zeleniny. Je to proto, že určité druhy zeleniny jsou "sladší" a brzdily by proces ketózy, a tedy i celý redukční program.

V 1. KROKU BY VE VAŠEM DIETNÍM JÍDELNÍČKU NEMĚLA CHYBĚT TATO ZELENINA:

Brokolice / Květák / Cuketa / Pórek / Čekanka / Ředkvičky / Okurka / Špenát / Fazolové lusky / Zelí / Čínské zelí / Kapusta / Celer bílý / Fenykl / Čerstvé houby / Chřest / Lilek (baklažán) / Patison /  Řeřicha / Salát (všechny druhy) / Sója (klíčky) / Polníček / Rukola / Tykev / Kedluben (max. 1ks/den)

Povolené druhy zeleniny mohou být konzumovány syrové, vařené nebo dušené - inspirujte se našimi Recepty
Doporučená denní spotřeba zeleniny je 500g.

Pamatujte, ostatní druhy zeleniny jsou pro 1.krok zakázané.
Některé druhy zeleniny mohou u citlivých jedinců vyvolat nadýmání. Pokud se tato situace vyskytne, vyvarujte se konzumace takových druhů.
Můžete používat koření dle vlastní chuti (vč. granulovaného česneku) a za den až 2 lžičky kvalitního rostlinného oleje (ideálně olivový, řepkový).

V 2. KROKU MŮŽETE ZAČÍT JÍST TAKÉ TUTO ZELENINU:

Rajče / Paprika (cca 1ks / den) / Cibule / Česnek / Řepa / Artyčok

Pro další kroky programu KetoDiet můžete zařadit do svého dietního jídelníčku veškeré druhy zeleniny.

Baklažán (lilek) - Baklažán neboli lilek jedlý se k nám dostal ve středověku z Indie. Odtud se také rozšířil do celého světa. Je to jednoletá rostlina příbuzná bramboru, která dosahuje až metrové výšky. Jejími plody jsou fialové bobule, které dosahují délky i 30 cm a váhy 1 kg. Baklažán se pěstuje v mnoha různých formách. Může být buď kulatý, hruškovitý nebo podlouhlý. Charakteristická je jeho tmavě fialová slupka a měkká pěnovitá zelená nebo bílá dužina. Baklažán má lehce kořenitou nasládlou chuť. Je-li příliš starý nebo přezrálý, může být hořký. Nakupujeme pouze menší plody (asi patnácticentimetrové) bez jakýchkoli známek poškození. Baklažán uchováváme na chladném místě, nikoli však v chladničce.

Obsažené látky
Baklažán je bohatý na vitaminy A, B a C, draslík, fosfor, hořčík, mangan, sodík, vápník, zinek a železo. Obsahuje poměrně méně vlákniny než ostatní zelenina. Ta se vyskytuje spíše v semenech  a  ve slupce než v dužině. Baklažán je vhodnou potravinou při dietě, protože obsahuje minimum energie.

Léčivé účinky

• Má lehce projímavé účinky
• Podporuje látkovou výměnu
• Snižuje hladinu cholesterolu v krvi
• Podporuje trávení
• Má antibiotické účinky
• Podporuje činnost jater
• Snižuje hladinu cukru v krvi
• Působí jako afrodiziakum

Příprava
Baklažán lze připravovat na mnoho způsobů, z nichž nejznámější je smažení, zapékání, dušení apod. Je vhodné jej vždy tepelně upravit. Nejčastěji se připravuje tak, že se po omytí nakrájí na silnější plátky, které se důkladně prosolí a nechají se stát. Zhruba po hodině se přebytečná voda slije a může se přejít k samotnému vaření. Pokud je baklažán starší, je možné vydlabat hořká semena. Slupku není třeba loupat, protože obsahuje velké množství cenných látek.

Brokolice - Brokolice patří do čeledi brukvovitých stejně jako kedlubna, květák, zelí nebo kapusta. Pochází z oblasti Středozemního moře, odkud byla rozšířena do všech oblastí mírného a subtropického pásu. Je to nízká jednoletá nebo dvouletá bylina podobná květáku, která se sklízí dvakrát ročně. Její listy jsou v přízemní růžici a uvnitř se nachází základ uzavřených květních poupat na zdužnatělé „noze“ (samotná brokolice). Ten je většinou zbarven od zelené až po fialovou. Brokolice má velmi jemnou chuť a je lehce stravitelná. Na rozdíl od květáku je odolnější a méně náročná na podmínky. Při nákupu si dáváme pozor na to, aby nebyla příliš zvadlá, zhnědlá nebo nažloutlá, protože v tomto případě už získá nepříjemně nahořklou chuť.

Obsažené látky
Brokolice obsahuje podstatně více výživných látek než květák. Z největší části je tvořena vodou a vlákninou. Je bohatá na kyselinu listovou a pantotenovou, provitamin A, vitaminy C, E a K a minerální látky (např. draslík, fosfor, hořčík, chrom, jód, mangan, měď, nikl, síra, vápník, zinek a železo). Obsahuje velmi málo tuků a cukrů, a proto se doporučuje při snižování nadváhy.

Léčivé účinky brokolice
Má protirakovinné účinky
Chrání před onemocněními srdce
Bojuje proti nespavosti
Zmírňuje překyselení organismu
Zpevňuje kosti a zuby
Posiluje imunitní systém
Bojuje proti chřipce a nachlazení
Celkově zklidňuje a bojuje proti stresu
Odvádí přebytečnou vodu z organismu
Léčí onemocnění ledvin, jater a žlučníku
Podporuje trávení
Má protisklerotické účinky
Chrání buňky před volnými radikály
Podporuje krvetvorbu

Příprava
Brokolice je pro dietní jídelníček nejzdravější v syrovém stavu. Pokud ji však potřebujeme tepelně upravit, nejvhodnější je vaření v páře, díky které si zachová většinu vitaminů. Před přípravou ji důkladně omyjeme a rozebereme na menší růžičky. Dá se stejně jako květák vařit, smažit, přidávat do polévek, zapékat a mrazit. Brokolici skladujeme krátkou dobu na chladném a tmavém místě, ideálně v chladničce.

Celer - je běžnou kořenovou zeleninou, která se u nás pěstuje už odnepaměti. Je to dvouletá rostlina, která patří do čeledi miříkovitých. Pěstuje se ve třech formách – listový, řapíkatý a bulvový. Všechny části rostliny jsou bez problémů jedlé a mají léčivé účinky. Lodyha bulvového celeru je hranatá a dorůstá až 90 cm. Řapíkatý a listový celer se pěstují spíše v cizině. Celer by neměli konzumovat lidé s onemocněním ledvin, protože působí jako silné diuretikum. Řapíkatý celer lze skladovat v chladničce maximálně tři týdny, naopak bulvový vydrží i déle.

Obsažené látky
Bulvový celer je poměrně chudý na vitaminy (zmínit lze vitaminy A, B, C a E), zato obsahuje dostatek minerálních látek. Nejvýznamnějšími jsou draslík, hořčík, chrom, jód, křemík, měď, sodík, vápník, zinek a železo. Celerová nať je významným zdrojem inzulinu, vitaminů a sodíku. Silné aroma celeru způsobuje množství obsažených éterických olejů, které působí jako antibiotikum, antimykotikum a dezinfekce zároveň. Všeobecně platí, že listy a řapíky celeru jsou podstatně zdravější.

Příprava
Celer se dá konzumovat jak vařený, tak i syrový. Velmi zdravá je celerová šťáva, kterou lze připravit v odšťavňovači. Celer se často přidává do vývarů a ostatních polévek, do salátů, pomazánek, dá se zapékat, smažit jako řízek, sterilovat apod. Často se používá i jako koření. Ideální formou uchovávání je v sušeném stavu, protože tak si celer zachová většinu cenných látek. Před přípravou je důležité jej pečlivě očistit, oloupat slupku a odstranit zdřevnatělá místa. Můžeme jej pak opláchnout okyselenou vodou, protože na vzduchu rychle černá.

Cuketa - jak by se mohlo na první pohled zdát, není příbuznou okurky, ale tykví. Řadí se k letním tykvím, které se sklízejí i několikrát ročně (rostlina má tendence neustále znova rodit). Cukety rostou na rozdíl od ostatních tykví na keříčkovité rostlině s trnitými stonky i listy. Plody jsou podlouhlého tvaru a mohou vážit až 2 kg. Slupka je nejčastěji zelená, ale může být i žlutá nebo žlutozelená. Uvnitř dužiny jsou uložena měkká bílá semena (podobná jako u okurky). Kupujeme hlavně cukety do délky 20 cm, které jsou nejchutnější a nejkřehčí. Větší cukety bývají často „gumové“, jejich slupka je velmi tvrdá a semena nahořklá. Vyhýbáme se plodům s měkkými místy a žlutými nebo hnědými skvrnami.

Obsažené látky
Cukety jsou vynikajícím zdrojem vlákniny, která čistí zažívací trakt a váže na sebe toxické látky. Navíc podporuje přirozený pohyb střev. Cukety jsou významným zdrojem vitaminů A, B a E, kyseliny listové, draslíku, fosforu, fluoru, hořčíku, mědi, vápníku, zinku a železa. Obsahují spoustu vody (až 90 %) a zároveň minimum kalorií, a proto jsou velmi dietní. Nejvíce výživných látek je obsaženo těsně pod slupkou.

Příprava
Pro konzumaci zasyrova se hodí mladé menší cukety, které mají výraznější chuť a neobsahují velká semena. Velké přerostlé cukety mohou být lehce nahořklé, a proto se používají spíše v teplé kuchyni. U mladých cuket můžeme slupku ponechat, ale u těch větší je lepší ji oloupat. Nahnědlá tuhá semena můžeme klidně vydlabat. Cukety můžeme zavařovat, nakládat, zapékat, grilovat, smažit, plnit, přidávat do polévek, omáček apod.

Čekanka listová -je listová dvouletá zelenina, která vytváří v prvním roce řepovitý kořen a listovou růžici. Pěstuje se pro tzv. čekankové puky, jež jsou dnes k dostání prakticky ve všech supermarketech a jsou výbornou přísadou do zeleninových salátů. Mimo použití čerstvé čekanky je možné ji i tepelně upravovat jako ostatní, známější druhy zeleniny.

Obsažené látky
Čekanka je bohatá na vitamíny a minerály, zejména na kyselinu listovou, vitamíny A a K a vlákninu.

Příprava
Upravujeme ji nejčastěji jako salát z čerstvé zeleniny se salátovou zálivkou z oleje, octa nebo citronové šťávy, okořeněné pepřem a solí, s čerstvou pažitkou. Zálivku však můžeme sestavit také z majolky rozmícháné s bílým jogurtem a do salátu přidávát cibuli, jemně nakrájená jablka, vařená vejce apod. Čekanka obsahuje vitamín C, povzbuzuje chuť k jídlu a příznivě ovlivňuje střevní peristaltiku. Lze ji upravit i tepelně.

Fenykl - je léčivá víceletá rostlina pěstovaná jako dvouletá. Roste planě ve středomoří, kde se užívají listy i plody, dále se s ní setkáme kolem Černého moře, v asijských zemích. V Česku se vyskytuje na jižní Moravě.

Obsažené látky
Má protikřečové účinky na střeva, proti nadýmání (plody jsou důležitou složkou větropudného čaje pro malé děti). Podporuje tvorbu mléka u matek. Má i močopudný vliv a ulehčuje odkašlávání.

Příprava
Fenykl je velmi oblíbené koření hlavně ve francouzské a italské kuchyni. Má sladkou chuť podobající se anýzu. Proto se využívá k dokořenění chleba, cukrovinek a sladkého pečiva. Dále se využívá hodně k dochucení rybích polévek, tvarohových a sýrových jídel, omáček, bylinkového másla, salátů. Můžeme jej upotřebit při konzervaci zeleniny (červená řepa nebo okurky), u přípravy dušeného masa, nebo při výrobě likérů. Jemně osekané čerstvé lístky mohou svou chutí nahradit mátu v jogurtových zálivkách.

Květák - je košťálovou (brukvovitou) zeleninou stejně jako brokolice nebo kedlubna. Jedná se o velmi snadno dostupnou zeleninu dietního jídelníčku, která je plná cenných látek. Jeho domovinou je oblast Středního východu, ze které se v 16. století rozšířil do zbytku světa. Stejně jako u brokolice se konzumuje zdužnatělé květenství, které se nachází v přízemní růžici listů. Nejčastěji bývá bílé barvy, ale v dnešní době se dají sehnat i zelené nebo fialové květáky. Sklízí se od června do listopadu. Bohaté na živiny a vitaminy jsou také mladé zelené lístky, které jsou také poživatelné. Květák je velmi snadno stravitelný, protože obsahuje minimum buničiny. Je k dostání zpravidla po celý rok (v zimě se k nám dováží z teplejších oblastí). Při nákupu vybíráme pouze květák bez tmavých skvrn nebo žlutého zbarvení. Skladujeme jej v chladničce, kde nám zabalený do mikrotenového sáčku vydrží klidně i 10 dní.

Obsažené látky
Květák obsahuje poměrně velké množství vody a vlákniny. Je bohatý na draslík, který odvádí přebytečnou vodu z těla a pomáhá snižovat krevní tlak. V kombinaci s nízkou energetickou hodnotou (asi 25 kcal na 100 g) a minimem tuku je květák ideální potravinou pro hubnoucí osoby. Květák vděčí za svou mnohdy pikantní chuť sloučeninám síry, které mají dezinfekční účinky. Dále je bohatý na kyselinu listovou, vitaminy B, C a E a fluor, jód, měď a zinek.

---

Okurka - pochází z oblasti jižní Asie, odkud byla rozšířena do celého světa. Do našich krajin byly okurky dovezeny v 16. století. Rozeznáváme dva druhy okurek – zhruba osmicentimetrové bradavičnaté nakládačky a dlouhé hladké salátovky. Ty se ještě dále dělí na salátovky skleníkové nebo polní podle toho, kde se pěstují. Okurky dozrávají od července do října, ale skleníkové odrůdy jsou k dostání po celý rok. Nakupujeme pouze pevné plody bez měkkých nahnědlých nebo nažloutlých míst. Při výběru si dáváme pozor na to, jestli už není zkažená špička. Okurku je vhodné skladovat v chladničce, kde může vydržet i týden. V teplejším prostředí zůstane čerstvá zhruba 4 dny. Okurky by měli omezit lidé trpící chronickými průjmy nebo osoby s přecitlivělým žaludkem.

Obsažené látky
Okurka je tvořena z 95 % vodou, a proto je vhodná při dehydrataci organismu. Její složení (poměr vody a minerálů) působí jako elektrolytický nápoj pro sportovce. Je přímo nabitá vitaminy A,  B, C a K. Z minerálních látek můžeme zmínit např. draslík, fosfor, hořčík, křemík, síru a sodík. Obsažené enzymy pomáhají štěpit bílkoviny a ničit případné bakterie. Okurka má zanedbatelnou energetickou hodnotu (přibližně 14 kcal na 100 g), a proto by měla být základem jídelníčku hubnoucích osob.

Příprava
Okurku můžeme konzumovat jak se slupkou, tak i bez ní (u polních okurek bývá slupka těžko stravitelná). Jen je třeba důkladně zkontrolovat, jestli konce nejsou nahořklé. Mohly by nám totiž zkazit celý pokrm. Okurky jsou nejchutnější v zeleninových salátech, do kterých je přidáváme až těsně před samotnou konzumací, protože jim velmi škodí vzdušný kyslík. Můžeme je také přidávat do studených polévek, zapékat apod. I nakládačky se dají konzumovat v čerstvém stavu, protože mají poměrně výraznější chuť. Nejčastěji se však sterilují nebo nechávají kvasit.

Patison - je jednou z mnoha odrůd malých letních tykví. Byl k nám dovezen z tropických a subtropických oblastí Ameriky, přičemž dnes se nejvíce pěstuje zejména v Asii. Od ostatních druhů jej snadno rozeznáme podle shora zploštělého diskovitého tvaru s vlnkovitým okrajem. Nejčastější barvou patisonu je bílá. Pod tenkou slupkou se nachází bílá pevná dužina, uvnitř které je měkké místo plné drobných semínek. Patison má velmi jemnou příjemnou chuť. Při správném skladování vydrží klidně i několik týdnů. Abychom prodloužili jeho trvanlivost, je dobré jej uložit na slunečné suché místo. Slupka mírně ztvrdne, čímž se patison stane odolnějším.

Obsažené látky
Patison je tvořen z 90 % vodou a zároveň obsahuje minimum sacharidů a energie. Je proto ideální zeleninou pro lidi trpící nadváhou. Obsažená vláknina a pektiny na sebe vážou škodliviny a odvádějí je pryč z těla. Patison obsahuje poměrně velké množství vitaminů A, B a E a zdraví prospěšných nenasycených mastných kyselin. Z minerálních látek je v něm zastoupen draslík fosfor, chlor, měď, sodík, vápník zinek a železo.

Příprava
Z výživového hlediska je nejlepší konzumovat patison v čerstvém stavu. Před přípravou je potřeba jej důkladně opláchnout, čímž se odstraní nečistoty a zemina. Poté jej nakrájíme na požadované tvary a odstraníme semínka. Lidé trpící špatným trávením mohou patison nejprve zbavit slupky, která je poměrně těžko stravitelná (u mladých plodů to není nutné). Patison se dá smažit, opékat, dusit, zapékat nebo přidávat do polévek.

Pórek (pór) - je velmi stará zelenina, která se pěstovala už v dobách starého Řecka a Říma. Z těchto oblastí se rozšířil do zbytku Evropy a Asie. Jedná se dvouletou nebo vytrvalou bylinu z čeledi česnekovitých, která se sklízí nejdříve v červenci a srpnu. Slovo „vytrvalá“ je však velmi teoretické, protože pórek dříve sklidíme. Pod zemí se ukrývá bílá cibule mnohdy vejčitého tvaru, ze které vyrůstají jednoduché zelené listy. Pórek je velmi aromatický a má typickou pálivou chuť (ne však tak pálivou, jako má cibule). V obchodech se dají koupit většinou půlmetrové a menší pórky. Pórek skladujeme pouze krátkou dobu, protože rychle vadne (maximálně týden). Je lepší jej nakrájet a zamrazit. Další nevýhodou je, že mnohdy působí nadýmavě.

Obsažené látky
Pórek je cenná zelenina doslova „nabitá“ kyselinou listovou. Všeobecně platí, že více vitaminů obsahuje zelená část rostliny, a proto ji zásadně nevyhazujeme. Obsahuje vitaminy B, C a E, karoteny, draslík, fosfor, vápník a železo. Je bohatý na sirné silice, které mu dodávají na pikantnosti. Mají však ještě jiné účinky – pomáhají odstraňovat bakterie a kvasinky ve střevech.

Příprava
Pórek je pro náš organismus nejzdravější v čerstvém stavu, protože vařením se většina cenných látek zničí. Před konzumací jej nejprve opláchneme, odkrojíme kořínky a vrchní poškozenou část zelených listů. Následně odřízneme bílou část a tu vrchní rozebereme na jednotlivé listy, které znovu důkladně zbavíme zbytků hlíny a písku. Potom můžeme pórek nakrájet a buď přidat do salátů a pomazánek, nebo jej tepelně upravit. Klasikou dietního jídelníčku je pórková polévka.

Ředkev - byla odedávna užívána v léčitelství kvůli svým pozitivním účinkům. Je to kořenová zelenina, a jak už z názvu vyplývá, je to příbuzná ředkvičky. Do zbytku Evropy se v minulosti rozšířila z oblasti Středozemního moře. Od ředkvičky se liší tím, že její bulva má podlouhlý tvar a dosahuje podstatně větších rozměrů (až 30 cm). Nejčastěji se pěstuje bílá ředkev, ale můžeme se setkat i s ředkví hnědou nebo černou. Ředkev je chuťově velmi výrazná a pikantní. Kromě bulvy lze konzumovat také mladé lístky, které se upravují stejně jako špenát. Nakupujeme pouze čisté bílé ředkve beze skvrn a bez měkkých míst. Pokud je ředkev nahnědlá, může to být příznakem toho, že je z části dřevnatá. Skladujeme ji zbavenou listů v chladničce, kde vydrží čerstvá zhruba týden. Abychom zabránili vysychání, můžeme ji zabalit do mokré látky.

Obsažené látky
Ředkev je zelenina bohatá na vlákninu, jež na sebe ve střevech váže jedovaté látky a podporuje jejich činnost. Z vitaminů jsou v ní nejvíce zastoupeny vitaminy B, C a E a z minerálních látek draslík, fosfor, hořčík, měď, síra, vápník a železo. Ředkev obsahuje také sirné silice, které způsobují její pikantnost. V kombinaci s obsaženými enzymy tyto silice usnadňují trávení a čistí střeva.

Příprava
Ředkev se konzumuje nejčastěji v čerstvém stavu. Můžeme z ní připravovat saláty, nebo ji odšťavnit. Dá se také tepelně upravovat – používá se hlavně v asijské kuchyni. Klasikou je vařená, zapékaná či smažená ředkev. Před přípravou je nutno ředkev důkladně omýt a oloupat. Dále s ní pracujeme stejně jako s mrkví. Na rozdíl od ředkvičky je ředkev chutnější až poté, co se rozleží.

Ředkvička - je kořenovou zeleninou příbuznou ředkvi. Liší se od ní velikostí a hlavně méně štiplavou chutí. Ředkvička pochází pravděpodobně z Asie. V dnešní době je největším vývozcem Čína. Existuje spousta druhů ředkviček, přičemž některé jsou štiplavější, a některé méně. Nejčastěji jsou červené, ale dají se sehnat i bílé žíhané nebo dokonce i černé. Tvar ředkviček záleží hlavně na odrůdě. Z ředkviček můžeme konzumovat nejen bulvu, ale i listy, které mají poměrně pikantní chuť. Ředkvičky se dají pěstovat po celý rok (v zimě ve skleníku), a proto jsou pořád k dostání. Při nákupu vybíráme pouze pevné (ne gumové) bulvy, se svěžími zelenými lístky, které jsou známkou čerstvosti. Nekupujeme také popraskané nebo jinak poškozené bulvy. Ředkvičky skladujeme v chladničce, kde nám mohou vydržet zhruba týden. Předtím z nich však odstraníme listy, které by z bulviček zbytečně odebíraly vodu a vysušovaly je.

Obsažené látky
Ředkvička je velmi bohatá na vlákninu a kyselinu listovou, čímž je ideální zeleninou při hubnutí. Z minerálních látek je v ní v největším množství obsažen selen. Dále můžeme zmínit draslík, síru, vápník a vitaminy B a C. Ředkvička obsahuje velké množství hořčičných olejů, které jí propůjčují výraznou štiplavou chuť. Pomáhají hlavně v boji s plísněmi a bakteriemi a také dezinfikují organismus.

Příprava
Nejčastěji se ředkvičky konzumují v syrovém stavu, protože tak je v nich obsaženo nejvíce vitaminů. Přidávají se do salátů, nebo jako obloha studených pokrmů. Ředkvičky se dají také tepelně upravovat. Většinou jsou součástí zeleninových polévek. Před konzumací je potřeba ředkvičky důkladně opláchnout, čímž je zbavíme zeminy. Nakonec ještě odstraníme zbytek kořene a listů. Ředkvičky krájíme nebo strouháme až těsně před konzumací, abychom zabránili zbytečné ztrátě vitaminů.

Zelí - je v našich podmínkách odedávna součástí dietních jídelníčků kvůli svým důležitým živinám a také velmi dlouhé trvanlivosti. Bylo vyšlechtěno na sto různých odrůd. Zelí je dvouletá brukvovitá rostlina, která v prvním roce vytváří hlávku a v roce druhém květenství a plody. Podle doby sklizně rozlišujeme zelí rané, polorané, polopozdní a pozdní, podle barvy pak červené a bílé. Zelí se sklízí nejčastěji na podzim, kdy jedna hlávka může vážit i několik kilogramů. Výhodou je již zmíněná dlouhá trvanlivost, a proto jej seženeme v obchodě po celý rok. Skladujeme jej v chladničce, kde nám vydrží klidně i čtyři týdny. Konzumaci zelí by se měly vyhnout osoby trpící zvýšeným vylučováním trávicích kyselin a nadýmáním.

Obsažené látky
Zelí je zásobárnou vitaminů B, C a E a také minerálních látek (např. draslíku, fosforu, hořčíku, selenu, vápníku, zinku a železa). Za svou typickou (někdy až pikantní) chuť vděčí zelí hořčičným glykosidům. Zelí obsahuje také velké množství vlákniny a slizů, které na sebe vážou ve střevech toxické látky a odvádějí je z těla pryč. Všeobecně platí, že červené zelí má vyšší výživovou i kalorickou hodnotu než bílé.

Příprava
Zelí se konzumuje jak syrové, tak i tepelně upravené. Před samotnou přípravou je třeba odstranit poškozené vnější listy a tuhý košťál. Pak jej jednoduše nastrouháme nebo nakrájíme na nudličky. Zelí je zdravým doplňkem různých salátů. Nejčastěji se můžeme setkat se zelím kysaným, které je velice zdraví prospěšné. Ze zelí můžeme připravit také šťávu, která se používá jako lék při onemocnění slinivky, jater, žaludku a střev.